Slzy úplňku: 1. Díl

12. srpna 2011 v 15:20 |  Slzy úplňku
  • No, usmyslela jsem si že moožná bude nová povídka a je tady. Zatím nemám moc velké plány, ale dost velké na to, abych byla schopná sepsat první díl.Nemám ani úvodku, páč nejsem doma a na cizím PC si instalovat programy fakt nechci.
  • Mimochodem, tohle mám rozepsaný tak nějak od včerejška a tak nějak jsem to dopisovala až dneska k večeru, páč v poledne jsme jely s mámou, babičkou a setřenkou do zoo a přijely kolem páté. Važte si toho, že to tu je už dneska, protože psát se mi už moc nechtělo a musela jsem si dokonce stahovat Mozillu..:D
  • Jo, a já vím, že to asi zní na začítku jak Aileen, ale není to A. Vážně!:D
  • No, a vím taky to, že povídka moc rychlá, ale ona ani vlastně není rychlá. Je podle mých představ, a kdybych to protahovala, moc lidí by nebavila.




Věděla jsem to. Věděla jsem, že mě pronásleduje. Slyšela jsem jeho kroky, cítila na své kůži jeho dech i vůni. Zrychlila jsem tempo, nepatřičně těkala očima po opuštěných domech a zároveň hledala pomoc. Myšlenka, že tohle není žádný normální paparazzi ani poblázněná fanynka, která chce autogram - že tenhle člověk je lovec, který patří k těm, co vyhledávají, sledují a nakonec zabíjí lidi, kteří jsou stejní jako já, se zdála být pravdivá.
Nyní nastane můj konec. Zemřu. Lovec Diamionů mě zavraždí. Jakmile mi podřízne hrdlo, stane se ze mě pouze popel a kupa stříbrného prachu, díky čemuž se ještě dnes ten klub potetovaných, dvoumetrových a arogantních chlapů stane o nějakou trošku bohatší. Pche. Jako by těch miliard už takhle neměli dost.
I přesto, že jsem stále zrychlovala a vložila do každého pohybu veškérou energii, začínala jsem mít pocit, že mé kroky jsou čím dál kratší i pomalejší. Docházely mi síly, a pokud co nejrychleji nezastavím a pořádně se nenadechnu, tak na místě omdlím. Ovšem to by byla stokrát lepší smrt - spadnout na zem a zlomit si pár kostí, popřípadně vaz, nebo si rovnou rozbít hlavu - než aby mě lovec zabil kvůli mým schopnostem a stříbru.
Mozek říkal ať běžím, ale nohy už neposlouchaly. Nemohla jsem, byla jsem bez sil a potřebovala se pořádně nadechnout. Možná zemřu, ale co na tom sejde? Prožila jsem si hezkých dvanáct let života za maskou sebevědomé šestnácky. Možná že jsem toho už zažila dost a nadešel můj čas. Nechtěla jsem být mrtvá, nikdy jsem si nevážila ničeho víc, než života samotného. Sice jsem nikdy nic, kromě převtělování a povinností ve světě Diamionů, nezažila, jenže teď už to je stejně jedno. Nic jiného, než to co jsem dělala zaposledních dvanáct let, mě v tomhle světě, tady na téhle Zemi už potkat stejně nemohlo.
Zastavila jsem. Tolik jsem se snažila jít dál, ale mé drahé lodičky na tenkých jehlách se zdály být přilepené ke chodníku. Založila jsem si ruce v bok a prudce vydechovala, až mi vzduch dráždil plíce. Byla jsem vyčerpaná, nemohla jsem jít, ani běžet dál.
Z obličeje mi kapaly studené krůpěje potu smíšeným s horkýma slzama. Nevěděla jsem, proč brečím. Možná jsem se bála, nebo byla prostě zbabělá, ale já jsem Diamion, a ti nikdy nebrečí. Zřejmě jsem svému druhu právě pokazila čest.
Pocítila jsem závan chladu a něčí ruku položenou na mém rameni. Otřásla jsem se a zima zesílila. Z mého ramene do celého těla proudil mráz a já rázem zkameněla, znamenalo to, že jsem se nemohla otočit a podívat do tváře osoby, již ruka patří.
,,Takže lovec," konstatovala jsem přiškrceně. ,,Zabij mě bez zbytečných keců, ať nás oba dva ušetříš zbytečnýho divadýlka."
,,Kdo říkal, že mám v plánu tě zabít? Já tě vidět mrtvou nechtěl a ani nechci. Ne hned," odpověděl hrubý, mužský hlas a sklouzl s dlaní z ramene k paži, kterou pevně uchopil a sevřel.
,,Au!" vyjekla jsem bolestí.
Náhle jsem pochopila význam jeho slov. Nechce mě zabít. Nechce mě vidět mrtvou. Chtějí využít moje dary a schopnosti pro svoje vlastní potřeby a zbavit se mě až potom, co jim k ničemu nebudu. Tak takové se mnou mají záměry: využít a zavraždit.
,,Nech mě být!" ječela jsem na všechny strany i přesto, že mi to nebylo vůbec platné. ,,Ty i celá tvoje pošahaná partička jděte k čertu!"
Popadl mě i za druhou paži a já začala vylívat všechny nadávky které mě napadly. Jenže až když jsem se natočila hlavu abych se mu podívala do tváře, tak jsem si uvědomila, jak je krásný. Lovci byly vždy hezcí, ale tenhle byl nádherný. Byl nesmírně vysoký, jeho bronzové vlasy mu splývaly podel obličeje až po ramena, snědá pleť v měsíčním svitu doslova zářila a hnědé oči žhnuly jako plameny. Zahleděla jsem se na jeho krk, kde se pod pravou lícní kostí rýsoval vytetovaný zlatý meč - znak lovců. Ztichla jsem a mráz vycházející z jeho dlaní a prstů se změnil na agresivní horko.
Je to lovec. Lovec. Přišel sem, aby tě odvedl a nutil tě k strašným věcem, naříkal hlásek v hlavě. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se vzpamatovat. Už odmala mě učili, že nikdy nesmím podlehnout šarmu lovců. Byli jako šelmy a my myš. Takhle pouze nalákali své oběti do pasti. Vždy jsme si byla jistá, že nepodlehnout je snad to nejlehčí, ale nyní jsem si uvědomila, co to vážně znamená.
,,Nejmenuju se hajzl, ani zmetek a nic z toho co jsi mi tady řekla, ale Rick," oznámil.
,,Nezkoušej to na mě! Já jsem jiná a na mě to nefunguje,"
Opravdu? Zachvátila mě panika. Já jsem mu pouze lhala, abych ujistila samu sebe. Vždyť já jsem z tohodle kluka totálně mimo.
,,Já žádnej nepoužívám," zasmál se.
,,Nelži!"
,,Myslím, že v tom si jsme vyrovnaní."
,,Ve lhaní?"
Kývl. ,,Až na to, že já narozdíl od tebe nelžu. Nemůžu za to, že jsem hezkej."
Nejen že byl krásný, ale on to dokonce o sobě věděl, a to já od začátku na klucích nesnáším. A ještě víc nemám ráda, když říká co si myslím, a má v tom pravdu. Já kluky prostě nenávidím!
Zčervenala jsem jak rajče a chtěla se propadnout do země a začít mu zase nadávat. Místo toho jsem se rychle otočila a vytrhla z jeho sevření. Nečekal to, takže jsem měla pár sekund náskok a udeřila ho pěstí do levé části obličeje. Můj útok možná působil neohrabaně, ale stále tady šlo o můj život, takže každá rána byla plus pro mě. Připravovala jsem se k dalšímu úderu, ale on mojí pěst zachytil.
,,Nesnaž se," procedil skrz zuby.
Pomalu, ale jistě otočil mou ruku a prstem kopíroval cestu jedné z mých žilek. Nejdříve se dotkl mé dlaně, poté se dostával výš a nakonec položil hřející ruku na rameno.
Věděla jsem, že to, co dělám není správné. Byla jsem si jistá, že tohle je pouze past. Nechala jsem se unést šarmem mých nepřítelů.
Měla jsem teprve dvanáct, ale v mém světě to nehrálo roli, už od narození se chovu jako teenager, a tak to bude i kdybych měla padesát. Byla jsem v těle šestnáctileté puberťačky, tak proč se tak nechovat?
Blížil se ke mě. Jeho ústa. Tělo. Jednou rukou sjel na mé zády a vysílal přitom konečky prstů do mého těla malé jiskry, a druhou stále jemně svíral moje rameno. Náhle byl ke mě natolik blízko že jsem se svým čelem otírala o jeho hrudník, jak byl vysoký. Sklonil se a letmo mě políbil na ústa. Udělala jsem další blbost a polibek obětovala, tentokrát s větší vášnivostí. Nevím, co to do mě vjelo. Jen tak jsem se tady líbala s cizím klukem, který byl ještě k tomu lovec. A ani nechápu, jak jsem se mohla nechat tak lehce oblbnout.
Objala jsem ho kolem krku a postavila se na špičky. Zasypala jsem ho vášnivými polibky a svět kolem mě se zastavil. Byla jsem tu jen já a on.
,,Pojď se mnou," když to řekl, cítila jsem jeho rty, jak se pohybují.
,,Cože?" Jít do doupěte lovců? Přímo do pasti? Ani za nic!
,,Ochráním tě, nikdo ti neublíží. Můžu ostatním říct, že jsi člověk, společně to zvládneme."
,,Dobře." Nechtěla jsem nikam jít, ne do úkrytu mých nepřátel, chtěla jsem jít domů a dál si spokojeně žít, ale na tom nesešlo. Já neposlouchala samu sebe...
Odtáhl se ode mě, chytil mě za ruku a společně jsme šli dál do ulic, do mého nového domova. Pryč od veškerého předešlého života. Za novou budoucností, za novým Já.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 *_Martíí_* *_Martíí_* | Web | 12. srpna 2011 v 8:40 | Reagovat

Ahojky krásný...
A...Udělala by jsi pro mě jednu maličkost?
Chtěla bych hlas zde: http://sakalus.blog.cz/1108/1-kolo-sonb-2#komentare
Je to moc důležité..:) Děkuju, jinak se tam jmenuju *_Martíí_*

2 Sabí Sabí | 12. srpna 2011 v 13:36 | Reagovat

Teri, tak tohle je ta nejkrásnější povídka, opravdu.. nejlepší ;)) těším se na další díl, který bude doufám brzy.. ;)) ♥♥

3 hudgens-twitter hudgens-twitter | Web | 12. srpna 2011 v 13:48 | Reagovat

Ahoj,máš super dessign,navštívila by si prosím môj blog?Ďakujem

4 Suck Play!! ^^ Suck Play!! ^^ | Web | 12. srpna 2011 v 15:28 | Reagovat

Hele.. nejsem taková ta reklamní :D ale jenom jestli by si nechtěla spřátelit? Nepíšu to všem, jen těm co mají blog podobný jako já! Kdyby si chtěla tak se přihlaš na mým blog ;) :-)

5 Akiko Akiko | Web | 12. srpna 2011 v 15:33 | Reagovat

Ahoj, jestli je ti jedenáct, jak je uvedeno nahoře v záhlaví, a píšeš takhle dobře, tak máš můj obdiv. Jen tak dál :)

6 LebenSphase LebenSphase | E-mail | Web | 12. srpna 2011 v 20:50 | Reagovat

chválíš mé příběhy a za to moc děkuju a teď je řada na můj názor a jediné co ze mě teď vypadne je kdy bude další díl? je to skvělý a už se fakt těším na další díl a taky .. nechtěla by jsi spřátelit? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama