Aileen - Kapitola 7. - Část 2.

23. srpna 2011 v 18:00 | Tezzie |  Aileen



,,Jo, jako například James Collin. Nebo Ian Dolnick. Nebo...," .
,,Nikdo se mi nelíbí," zarazila jsem další návrhy Gabrienne.
,,Dobře," usmála se Lil.
,,Hele, Lilianko, ty jsi se nám ještě vlastně ani nepochlubila s tou tvou ranní procházkou, hmmm?" zachichotala se Yasmine.
Když tohle Yasmine řekla, sevřel se mi žaludek. Moje fantazie si ihned vymyslela Lil a Stevena jak spolu jdou ruku v ruce.
,,No, když já bych o tom raději nemluvila," zakřenila se Lil rozpačitě.
Přitáhla jsem si nohy k sobě a objala je.
,,Ale no ták!" rozchichotala se zase Yasmine. ,,Nebuď taková. Řekni nám všechno do největších detailů..."
Yasmine tam ještě něco mlela, ale to už jsem se zvedala a byla připravená jít ven. Atmosféra houstla a každou vteřinu bych začala panikařit a brečet.
,,Aileen?" vykřikla Gabrienne a jediná se zvedla ze sedačky a šla za mnou.
,,Aileen!" vyjekly trojhlasně Lil, Dalia i Yasmine.
Hodila jsem přes sebe mikinu a nazula si boty značky Converse. Zuřivě jsem otevřela dveře a s práskotem za sebou bouchla.
Nechápu to. Nechápu... Co se to semnou děje? Nedokážu uvěřit, že jsem se náhle zachovala jako ráno Lil. Prostě jsem za sebou práskla dveřmi a jako bych říkala ,,Všichni se jděte vycpat". A nemůžu uvěřit že mě vystresovalo pouze to, jak Yasmine byla zvědavá a chtěla vědět co Lil celou tu dobu venku dělala. Tak fajn. Bylo mi jasné, o čem se budou bavit hned na to, ale to neznamená, že jsem se musela zachovat jako vzteklá husa. Nebo snad jo?
Sedla jsem si na lavičku u koleje a přetáhla si kapuci přes hlavu. Nevím, jak dlouho jsem tu seděla, nejspíše celý den, když se náhle začalo stmívat.
Zvedla jsem se a namířila si to zpátky na kolej. Když jsem ale zatáhla za kliku, dveře se neoevřely. Už bylo zamčeno, nejspíše je po večerce.
Sakra, sakra, sakra. Co budu dělat... Ještě jednou jsem zatáhla za kliku, párkrát zanadávala a pak to vzdala.
Samozřejmě že byla možnost, jak se dostat dovnitř, ale to bych musela zazvonit na zvonek, který zvoní přímo v ubytovné pro učitele, kde by mi někdo okamžitě dveře otevřel pouhým zmáčknutím tlačítka a zítra by mě ve škole parádně seřvali, co dělám tak pozdě venku. Ne, to nemá cenu.
Otočila jsem se a šla opačným směrem. Nevěděla jsem co budu dělat celou noc, ale venku spát jako bezdomovec nechci. To se raději projdu po celém Zagrebu.
U ubotovny pro profesory jsem se zastavila. Hned vedle ní stál totiž penzion pro bojovníky a v ní určitě
Steven. Možná se nade mnou slituje a vezme mě k sobě na jednu noc.
Ne! Nevezme tě! Vždyť chodí s tvou kamarádkou, křičel můj vnitřní hlas.
Pocítila jsem v sobě nával adrenalinu. Zakázané ovoce. Vždyť u něho jen přespím a ráno odejdu brzo zpátky. Jen ho poprosím.
Obrátila jsem se a šla jiným směrem. Kousla jsem se do rtu a namířila si to k penziono. Byly tu dvojté skleněné dveře a já do nich rychle ale pomalu vrazila. Ve vstupní hale to připomínalo recepci, až na to, že tu nikdo nebyl. Na konci haly byl výtah. Potichu jsem se k němu rozběhla a doufala že cestou nikoho nepotkám. To by bylo snad ještě horší, než přijít na kolej po večerce.
Nastoupila jsem do výtahu. Jezdil až do pátého patra, a než všechny patra prohledám samostatně, bude to trvat klidně i dvě hodiny.
Beznadějně jsem namířila prst na jedničku, ale místo toho jsem zmáčkla dvojku, vzdychla jsem. Snad budou na dveřích alespoň jmenovky.
Výtah se zastavil, dveře otevřely a já vyšla ven. Rozhlédla jsem se. Byla to zde další obrovská hala, a asi patero dveří.
Náhle se jedny dveře otevřely a já ztuhla. K sakru, co budu dělat? Ne, ne.. To snad ne. To není možný, přece tu nemůžu někoho potkat.
,,Aileen?"
Vzchopila jsem se. Ve dveřích stál Steven. Spadl mi kámen ze srdce a já vydechla. Rychle jsem se za ním rozběhla
,,Můžu dál?" Zeptala jsem se a nevinně se usmála.
Aniž by odpověděl, vešla jsem dovnitř a zabouchl dveře. Měl to tu pěkné. Jakmile jsem vešla, byla tu chodba, za níž jsem viděla nějakou místnost, ve které šla vidět kožený sedačka a skleněný konferenční stolek. Dále tu bylo ještě několik dveří, které byly buďto zavřené nebo jsem do nich neviděla.
,,Můžu u tebe přespat? Já vím, zní to fakticky blbě, ale my máme po večerce a já se prostě nemůžu vrátit. Měla bych průšvih," vyhrkla jsem. ,,Vážně to bude jen dneska, prosím."
Vyjeveně na mě zíral a poté se pobaveně zasmál. ,,Takže ty po mě chceš, abych tě tady nechal?"
,,Jo."
,,Fajn, nechám tě tady."
,,Díky!"
Největší problém, který jsem teď měla byl ten, že holky budou asi vyvádět, s něma bych to ještě měla vyřešit.. Až ráno příjdu zpátky, vím, že asi budou vyvádět a chtít vědět co jsem dělala celou noc a plku dne. Kde jsem byla, ale pro mě je teď hlavní, že nebudu mít průšvih u profesorů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sabí ;) Sabí ;) | Web | 23. srpna 2011 v 21:00 | Reagovat

Páni, ta povídka mě hrozně nadchla, už se moc těším, co bude následovat.. možná se trochu sblíží, co já vím.. nechám se překvapit  x))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama