Aileen - Kapitola 6. - Část 1.

7. července 2011 v 10:29 | Tezzie |  Aileen


No, zrovna tahle celá kapitola mi dala hodně práce. Začala jsem ji psát včera, venku, a dopisovala dneska, a abych řekla pravdu, šlo mi to težce, páč jsem zrovna šestou kapitolu neměla vymyšlenou a nevěděla co napsat. Právě píšu sedmičku, a ta už je o něco lehčí. Každopádně, ucením vaše komentáře i hlasy v anketě, a pokud budete chtít, tak přidám ještě druhou část a sedmou kapitolu.



Po chvíli jsem se přecijenom taky rozhodla, že bych se ještě měla vyspat a na tu ranní scénu s Lil zapomenout.
Tentokrát jsem neměla ve snu Stevena, Craigafery ani piknik. Byla jsem na zahradě, před velkým domem s malou věží. Byla zima a silně, až agresivně útočily ze všech stran sněhové vločky. Měla jse na sobě dlouhý, přílehavý kabát s kulatýma černýma knoflíkama a na hlavě červenou čepici s bambulí.
Když jsem se znova otočila a zadívala se na tu stavbu, ihned jsem si uvědomila, kde vlastně jsem. Nacházela jsem se na zahradě paní Brownové, což byla starší dáma, ke které jsem jako menší chodila na makové koláče a občas u ní přespávala, když jsem z děcáku chtěla utéct. Oslovovala jsem jí ,,Teto Marie", ale spíše jsem jí brala jako vlastní babičku, protože mi tak připadala, i přesto že jsem vůbec nebyly příbuzné.
Naposledy jsem jí navštívila tehdy, kdy mi bylo devět. Darovala mi tenkrát rukavice, které sama upletla. Když jsem se za ni chtěla jít podívat o pár měsíců později, tak u její krásné zahrady a obrovského domu stála cedule: NA PRODEJ, a nikdo nebyl doma. A tak se to stalo. Nebylo už nic, vážně nic co by mě mělo v dětském domově držet, a tak jsem utekla.
Nyní její dům s věžičkou vypadal naprosto stejně, jako tak, když jsem ho viděla naposled, jen poněkud... neobydleně a působil spíše jako zřícenina.
Jak jsem takhle stála v té obrovské vánici, pomalu jsem cítila jak mi zamrzají kosti v těle, možná, že když budu takhle stát, tak se stanu druhá socha svobody. To by byl skvělý úspěch. Všichni by se chodili dívat na zahradu tety Marie jen proto, aby mohli vidět někoho jako jsem já. Ikdyž, možná že by to tak skvělé nebylo, protože já bych z toho nejspíše nic neměla.
Udělala jsem několik, velmi namáhavých kroků a byla u vchodových dveří.
Jako obvykle jsem zaklepala. Teta nikdy neměla zvonek, říkávala, že má tak dobrý sluch a uslyší pouhý pohyb listů její jabloni za okny, venku. Zvonky podle jejího názoru pouze dělají hluch a kazí se z jejich skřípavého až škaredě zvonícího tónu sluch.
Nikdo mi neotvíral a nikdo se neozýval. Zatáhla jsem za kliku a zjistila, že je odemčeno. Vešla jsem do vstupní haly, vonělo to tu jako vždy po pravé kůži bot a tetiných parfémech usazených na kabátech a svetrech.
,,Teto Marie?" Zavolala jsem. Nic. Žádné ,,Ano Aileen?", ani ,,Tady jsem, holčičko.". Bylo to divné. Tetin dům nebyl nikdy tak tichý jako dnes. Vždy jsem slyšela buďto těch pár krys ve sklepě, které se tetě nepodařilo pochytat, nebo mňoukání jejího koucoura Gustava. Ale nejen že se mi neozývala teta, tak ani Gustav, a dokonce krysy jsem nezasléchla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ---►Sabí◄-- ---►Sabí◄-- | Web | 7. července 2011 v 10:30 | Reagovat

Prostě dokonalé♥

2 Love Selena Love Selena | Web | 7. července 2011 v 10:34 | Reagovat

ahoj máš moc hezkej blog :) koukni pls i na můj :)

3 ☆Miss.Lien★ ☆Miss.Lien★ | Web | 7. července 2011 v 10:35 | Reagovat

super :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama