Aileen - Kapitola 1. - část 2.

5. července 2011 v 12:20 | Tezzie |  Aileen


Tento článek je přednastavený (I přesto ale ocením vaše komentáře)


Položila jsem časopis vedle sebe, a chvíli jen tak znuděně zírala před sebe. Když v tom jsem spatřila chlapce s černými havraními vlasy, a neskutečně zelenýma očima jako mám já. Že by konečně někdo, koho už hledám skoro rok? Chlapec se na mě podíval a zablesklo se mu v očích. Popošel k lavičce a zíral na mě.
,,To je ale náhoda. Takže Selisska?" Usmál se. Abych řekla pravdu, ten výraz - Selisska mi nic neříkal, a v životě jsem to slovo neslyšela, ale připadalo mi to jakési, zvláštní, také mě docela udivilo, že umí anglicky.
,,Cože?" Nechápavým tónem jsem se zeptala. Zřejmě mu má rekace přišla vtipná, a rozesmál se. Když si všiml, že mi zde nic směšné nepřipadá, tak zvážněl.
,,Nechceš se raději projít? Bude jistější, když tento hovor budeme vést mimo lidi. Mimochodem, jmenuji se Steven, a taky nejsem člověk, ale Seliss." Usmál se na mě, což mě docela i potěšilo.
,,Aileen."
Steven mě vedl k listnatému lesu, kde jsme se uprostřed zastavili.
Stáli jsme spolu uprostřed lesa naproti sobě, a pouze na sebe hleděli, já se topila v jeho očích, a on v těch mých.
,,Takže, co potřebuješ vědět?" Zeptal se s naprostou upřímností, a ochotou.
,,Co vlastně jsou Selissové?"
,,Něco jako lidé. No, vlastně nejsme vůbec jako lidé, ale to je teď jedno. Zkrátka, jsme jim hodně podobní, ale máme mnoho rozdílů. Možná jsis všimla že nepotřebujeme nikdy jíst, pít, a to co lidem příjde zábavné a hezké, nebo nevím jak to říct, ale nám to příjde nudné a stupidní. Je nás více druhů, tedy , spíše jen dva, ten první, to je jako já a ty - zelené oči, havraní vlasy, bledá pleť. A poté je ještě jeden druh - ti mají vlasy až do bíla, opálenou pleť a oči takové nějaké divné, fialové. Tyhle dvě rasy spolu už po staletí válčí. Oni mi připadají jako... démoni, nebo tak něco. Slyšel jsem, že kdysi se první Seliss téhle rasy upsal jednomu démonovi, ale vážně nevím co je na tom pravdy a moc mě to nezajímá.." Dokočil svůj proslov. Upsal se démonovi. To mi přišlo strašně... zajímavé, divné.. Jak někdo může udělat tamovou zbabělou věc?
,,On se vážně upsal démonovi?" Podivila jsem se.
,,Nevím. Jediné, co o démonech vím je to, že jich je po celé Zemi sto, a nejstarší je ještě starší jak založení tohohle letopočtu." Pokrčil rameny. ,,Ještě co se týká Selissů - máme nějaké nadpřirozené schopnosti. Je dokonce i škola, kde myslím půjdeš.."
,,Škola?!" Vyjekla jsem. Na školu, učení, hysterické učitelky, a nudné hodiny jsem vážně náladu neměla.
Znova se rozesmál. ,,Říkal jsem, že to co příjde lidem normální, pro nás je nudné. Takže se nemusíš obávat. Navíc, najdeš si i přátelé, a je tam spousta tvých vrstevníků." Usmál se na mě, a zablesklo se mu v očích, měla jsem pocit, že mě na něm něco přitahuje.
To už jsme se po lese zrovna procházeli. Vlastně, kdybych řekla, že to byl prales, tak by to bylo možná pravdivější, než kdybych řekla les, protože les to nebyl.
Když jsme byli u malé Mýtiny Steven mě chytil za ruku a pouze řekl: ,,Zavři oči." Z neznámého důvodu jsem poslechla a dokud neřekl ať je neotevřu, tak jsem to neudělala. Když jsem je otevřela, viděla jsem prales trochu jinak. Byly zde budovy obrostlé zelení a kytkami. Bylo to něco udivujícího, ale na obdiv jsem teď neměla čas, protože to už mě Steven zase chytil za ruku, a táhnul k jedné docela velké budově.
,,Tohle je škola pro Nováčky, řekl bych, že budeš mít tak patnáct, maximálně sedmnáct let. Jdi na třetí patro, a ptej se po Hiliyai, je to starší dáma, která na Tebe už čeká. Ukáže Ti tvůj pokoj a všechno ti vysvětlí." Ještě mě odprovodil ke vstupním dveřím, a poté mou ruku pustil. ,,Já musím jít, měj se hezky. Určitě se ještě potkáme." Řekl, a já se s ním rozloučila, pak jsem se jen ohlédla jak odchází, a udělala přesně to, co mi radil udělat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama